Můj svět

Je těžké být debilem, konkurence je příliš veliká....

život bláznivé holky

3.kapitola

Sedím na gauči a dívam se na telku. Už je to týden, co táta zaslal do Bradavic dopis.
Ředitel školy prý přijede za dva dny. Ze střední mě mamka odhlásila a pro vysvědčení si mam přijít za dva týdny, kdy končí školní rok.
Doma se nehorázně nudím. Kluci jsou ve škole, máma v práci a táta ve firmě. Jediné, co je doma, je Monty, který se nás pořád bojí. Zvednu se a jdu do kuchyně dojíst ty zbytky v ledničce. Jé, co jsem to našla ve skříňce kde máme talíře? On se tu na mě usmívá višňový džus! Tak to se musí využít. Vezmu ho do ruky a otevřu. Mňam, ještě lepší by byl s vodkou. Jdu do špajzky a vezmu si vodku. Ještě si všimnu griotky a vezmu si ji taky. Višňový džus, vodka a griotka, to všechno jsem namíchala a je to moc dobrý.
Sedím, popíjím a přitom se dívám na telku, kde nic nedávají. Nuda k zbláznění. Vypnu telku a jdu k sobě do pokoje, natáhnu se na postel, vyndám si sluchadla a nechávam se unášet tím tichem. Po chvilce mi začnou těžknout víčka a usnu.

..............

Probudím se až v noci. Venku pěkně lije a je pořádná bouřka. Otevřu okno a sednu si na parapet. Miluju déšť. Vítr mi čechrá vlasy a kapky dešťové vody mě bičují do obličeje. Tiše si povzdychnu. Nechce se mi do Bradavic, a přitom se těším na něco nového. Strašně moc se bojím nového kolektivu. Opět si povzdechnu a dál sedím na okně a přemýšlím.
Když mi začne být zima, zavřu okno a převléknu se do pyžama. Po chvilce už zase spím.

.............

Znovu se probudím až kolem poledne. Venku svítí sluníčko, ptáčci zpívají, jen kdyby venku tak hnusně nepršelo jak z konve. Zhluboka se nadechnu, zvednu se z postele a jdu do koupelny kde spácham něco jako ranní hygiena. Po očistě se odeberu do kuchyně, kde si zabavím nějaké to jídlo. Hlavně hroznové víno, to je moje. Ještě musím dát najíst Montymu. A jak jsem řekla, tak i udělám. Do mističky vykydám nějakou tu břečku pro stěňata. Nechápu co je na tom výživného, protože to smrdí fakt děsně. No nic, smrad nechám smradem a jdu se obléct do něčeho jiného, než je zpocené pyžamo. Vezmu si modré tílko a nečekaně i modré tříčtvrťáky a jdu zkontrolovat Montyho jestli už tu břečku dožral. Kouknu se na misku, která je úplně lesklá.
,,Monty, kde jsi?'' volám na něj, ale nepřichází. No jo, já zapomněla. Tohle není Danča.
,,Montíku, půjdem na procházku, no tak..'' vezmu do ruky obojek s vodítkem. Toho malého rošťáka najdu pod stolem s nějakým velkým kusem masa. Kouknu se na maso a co nevidím. To maso mělo být náš oběd. No tak asi nebude, protože ho má Monty. Sice nechápu jak se dostal na sporák a vzal si to, ale to je jedno. Vezmu ho do náruče a vynesu ven. Uvážu mu obojek, připevním vodítko a jdem na procházku. No, mám sice ráda déšť, ale teď by pršet zrovna nemuselo. Monty se vyválí snad v každé louži na kterou narazíme, takže je celý od bláta. To je nefér. Nemám ráda, když musím dávat pozor na štěňata, radši hlídám už větší psy. Dopr*ele, právě jsem kvůli jednomu jedoucímu autu celá mokrá a špinavá. Čert aby se na to vys*al.

Doma vezmu toho malého psíka do koupelny a pořádně ho vydrbu, z čehož nemá zrovna velkou radost. Ještě ho vysuším a pak ho pustím na svobodu. Já si vyměnim oblečení, vezmu si bílé triko a černé kalhoty.

Eh, z procházky mi nějak vyhládlo. Kouknu se do lednice, která se pomalu začíná vyprazdňovat. Najdu si několik zákusků. Bylo jich asi deset a během několika minut už jich zbylo... ne, nebudu lhát. Nic nezbylo. Jdu si sednout ke stolu a o něco zakopnu. Jo, aha, to je ještě to maso, které je úplně okousané. Maso vyhodím do popelnice a udělám holt nějaký oběd sama. Jediné co umím pořádně jsou palačinky, tak budou palačinky.

Smažení mi jde od ruky. Horší byla výroba těsta. No, ale to radši vyprávět nebudu, jen kuchyň vypadá jako kdyby tu vybouchla atomovka. Jen co to dosmažím, tak to budu muset uklidit. Blééé, nerada uklízim. Po složitém gruntování kuchyně jsem se odebrala k sobě do pokoje a unaveně se svalila na postel.


Cha, ani jsem si neuvědomila, že nemám sluchadla. No nic, stejně nikdo nic nechtěl.

Ležet mě nebaví takže jdu opět do kuchyně sníst pár palačinek. Nacpaná se dokutálim do obýváku, kde se svalím na pohovku.
,,Tak Monty, dneska se ani nehnu.'' řeknu mu, protože stojí před pohovkou a kouká na mě pohledem: koukej-mě-pustit-ven-nebo-ti-ukousnu-nohy.
,,Máš smůlu. Byl jsi na procházce, to ti musí stačit!'' řeknu a ještě více se rozvalím. Montík se pokouší vyšplhat na gauč. Je to komické. Když se tak koukám, neudržím se a začnu se smát. Monty kňučí, drápe se a já se přihloupě směji. Ještě chvíli ho nechám ať se trápi, ale pak se pro něj natáhnu, dám si ho na klín a čučím mu do modrých očiček.
Vzpoměla jsem si na Danču. Vím, že taťka něco řikal, že byl křížený s vlkem. Proto neměl modré oči. Ušklíbnu se. Až moc na něj myslim. Dám Montyho opět na zem a on zase začne zlobit, takže ho musím okřiknout.

Tohle zvíře nám byl čert dlužen. Je holt stejně hyperaktivní jako ta ježibaba (na příjmení jsem si nevzpomněla).


,,Monty, okamžitě pusť ty Krisovy trenky!'' to zvíře se právě pokouší sežrat bráchovy trenýrky a zrovna ty jeho oblíbené. Monty mě donutil se zvednout z mého místečka. Sebrala jsem mu tu ''hračku'' a dala ty trenky opět do košíku, kde bylo čisté prádlo. Košík jsem dala na žehlící prkno.
Montyho jdu dát do jeho pelíšku. Nejraději bych ho tam přivázala. No ni,c už jsou tři odpoledne, doba kdy mají bráchové přijít ze školy. Alespoň se nebudu nudit.
Žádné komentáře
 
DĚKUJI ZA NÁŠTĚVU, BUDU RÁDA KDYŽ SE VRÁTÍTE